Hledám svoje umění (GHMP I.)

 V Praze už žiju přes sedm let. A za tu dobu jsem toho tady moc neviděla. Až poslední rok jsem našla zálibu v objevování (skoro) všeho. Někdy mě tahle až dětská zvídavost naprosto pohltí a v takovejch chvílích chci vidět všechno. Všechno fotit. Dohnat ty předchozí roky. 

Specifická skupina tohohle bádání je umění. Galerie. Výstavy. 

Víte, já vlastně nevím jestli umění rozumím. A jestli se mu vůbec dá rozumět jako celku. Ale nechávám se inspirovat a předhazuju sebe sama objektu. Nechávám to či ono, aby na mě volně nějak zapůsobilo. A pak buď sám od sebe přijde pocit "oooch" nebo mě to-něco nechá zcela chladnou.

 A o to, myslím, v umění jde.

 O emoce.

Přináším nepravidelné série fotek z galerií. Jako zdokumentování hledání toho svýho umění.  

Co FRČÍ?

•  severská architektura a bytový design 

Zdroj

Žít si to svoje.

Chtěla jsem počkat, až budu mít revolucionářský rozpoložení a teprve až pak napsat článek o tom, jakjátovidím (zase). Chtěla jsem počkat na víru, že můj hlas (text) se nakonec prokličkuje až v vám a vnutí se vám jako kýchnutí po příliš mentolový žvejkačce. Chtěla jsem věřit, že tohle kýchnutí vyčistí dutiny týhle zvrácený době.

("Nač ta silná slova, admirále..")

Teď jsem ale nezvykle vyklidněná. Asi za to může to kokosový latté, zženštělý kafe, který si obvykle nedávám nebo pomalá ale rytmická basová hudba, která mi právě duní v uších a nutí mě postupně zatínat jednu a pak zas druhou půlku zadku (rozbal to v kafárně style). 

Spíš za to ale může dočasná akceptace všeho, co se děje kolem a všeho, co mi způsobovalo tik v oku. 

Chtěla jsem bojovat proti věčnejm vyprsenejm selfíčkám, kterýma mi slečny zasírají Instagram. Bojovat proti tomu, že to vůbec řeším a nechávám si tím zatěžkávat žaludek. Chvílema jsem měla tendence se k nim přidat, z čehož mi vzápětí stejně bylo dost trapně.
Chtěla jsem bojovat proti komerci a materialismu na sociálních sítích a komerci a materialismu "tam venku".

Dát hysterickým agresivním jekotem najevo nesouhlas s (ne)nápadným důrazem na značku. S tím věčným chvástáním, že mám tohle a tamto a ty ne. S tím pravdě vzdáleným pocitem, že kdo MÁ, ten má automaticky lepší život a je spokojenější a nebo to tak aspoň působí a to přece stačí, abychom si napapali naše hladová ega.

Chvílema jsem tenhle bacil chytla a vyfotila si na Insta rtěnky, který byly všechny schválně natočený tak, aby bylo vidět, že jsou značkový. Experiment. Třeba se pak budu cítit líp, hodnotnějc. Mám drahý rtěnky = jsem skvělá, měli byste óchat a áchat a obdivovat mě. 

Výsledek? Bylo mi trapně. Netrvalo to ani deset minut a musela jsem si jít převlíct tričko, jak jsem se z tý trapnosti zpocinkala. A fotku jsem smazala. 

A víte co? Jsem ráda. I když občas ujedu, jsem taková, jaká jsem vždycky chtěla bejt. Janina. Džejnoslava. Ta co má na všechno názor nebo dva. Ta s křivým zubem a nespecifikovatelným tvarem vlasů a ta, co rozhodně nevypadá jako ta osoba na mým Instagramu. 

Takže nejlepší strategie v týhle absurdní válce je vypnout mobil a jít si dělat svoje. Chvíli jen tak koukat z okna na ulici. Něco dobrýho si uvařit (ne jen kvůli následnýmu zvěčnění víme kde). Prohlížet si jeho nebo její dlaně... Číst si dobrou knihu (a opět ne kvůli tomu abych si ji vyfotila a působila nejen jako micina ale hlavně jako chytrá micina a jak víme "Smart is the new sexy.")

Takže si jdu dopít to zženštělý kafe a zvýšit trochu hlasitost ve sluchátkách.